Již cestou na místo proměny začínalo být naše vědomí mírně alterováno. Nad střechami domů se pomalu vznášela oblaka páry, předzvěst něčeho co mělo teprve získat tvar. Hovor ustupoval tichu zimy. V tramvaji, jež nás vezla na Pražský hrad, se mi zostřilo vnímání.

MÍSTO SMRTI

Místo bylo nedaleko tramvajové stanice, na periférii. (Termín periférie používám pro označení míst, kam se „normálně“ nechodí. Jsou to zákoutí, kde se zbytky přírody -stromy a křoviska spojují se známkami civilizace – odpadky, rezivějící předměty, použité věci, co se „normálně“ už nepoužívají.)

Seřadili jsme se na úzké pěšině vedoucí podél plotu s ostnatým drátem. Zde nám Cody zopakoval pokyny vztahující se k dalšímu průběhu Slavnosti.

Oblékli jsme si kápě a mlčky se připravovali na okamžik naší smrti a proměny. Pro větší přiblížení se záhrobnímu světu jsme v myslích nechávali vyvstávat obrazy našich mrtvých příbuzných a známých. Já myslel na strýcovu sestru, co tragicky zemřela. Také jsem se obrátil k loa vodouistické rodiny Gede.

Po této krátké přípravě volal náš Průvodce (Cody) Prastaré. Vše bylo završeno tím, že nám rituálně podřízl hrdlo a my zemřeli tomuto světu.

Vzdaloval jsem se postupně světu živých a nahlížel ho již z té druhé strany. Uvědomoval jsem si, že jsem mrtvý, duch, který pozoruje z jiné sféry město smrtelníků.

Maska, jež jsem zatím pouze držel, mne začínala vábit. Více a více jsem k ní byl poután, jakoby se mi sama chtěla vtisknout do tváře. Zatím jsem váhal. Konečně nám náš Průvodce dal pokyn, nasadili jsme si masky a jako duchové vyrazili do města.

BRÁNA

Ubírali jsme se na Pražský hrad a k Chrámu Svatého Víta. Vzduchem poletovaly stříbřité sněhové vločky, které se zvlášť vyjímaly na našich černých róbách.

Pociťoval jsem jakousi vazbu na ostatní účastníky, něco jako sounáležitost s „rasou“. Nebyli to Cody, Kamila, Jolana a Grob, ale bytosti z jiného světa. Slovo jiný však ztratilo svůj význam. Ten svět byl té noci naším přirozeným prostorem.

U chrámu si každý našel svůj sloup, kout, výběžek či reliéf a uchýlil se k němu. Mne přitahovaly těžké černé kované dveře s velkou klikou. Přiblížil jsem se a dotkl se jich. Jako bych tušil cosi za nimi. Bylo to něco, co jsem chtěl poznat, splynout s tím. Dveře představovaly bránu, která však musela zůstat uzavřena.

Cestou nás míjeli policisté se psem, ale nijak zvlášť nám nevěnovali svou pozornost. Jen jednou nám oznámili, že nemůžeme jít dál, protože je již komplex uzavřen. Otočili jsme se a nerušeně se ubírali směrem na Karlův most.

CTHULHU

V zimní noci byl most mnohem působivější než kdy jindy. Křídla soch andělů vůbec nevyhlížela nebesky. Připomínala ta netopýří nebo ta co vídáme na vyobrazeních démona Pazuzu.

Nad řekou se třpytily vločky poletujícího sněhu. Ty pak zanikaly v oparu, jež se vznášel při hladině řeky. Všichni jsme stáli a pozorovali vodní hladinu. Zadíval jsem se do hlubin a představoval si, že se ze dna plíží obrovský spící Cthulhu.

TI SMRTELNÍ

Čím více jsme se blížili ke Staroměstskému náměstí, tím více byl zřejmý náš vliv na okolní smrtelníky. Když nás spatřili dva pánové ve veselém rozmaru, jeden prohodil „Konečně normální lidi“. Jinde zas si kolemjdoucí člověk nahlas položil otázku: „Máme se smát a nebo se bát?“ Jako duchové Allana Kardeca jsme se přibližovali duším lidí a ovlivňovali jejich emoční prožívání a možná i myšlenky.

Pod orlojem jsme zaujali místa v kruhu. Naše pětice vzbuzovala zájem turistů s fotoaparáty. Jeden z nich pronikl mezi nás. Když chtěl pořídit snímek našeho Průvodce, ten na něj prudce vybafl. Přišlo to jak rána zenovou holí. Tím jsme kruh v rychlosti opustili a pokračovali v pouti na Florenc.

SEŽRÁNÍ HASTUREM

Na Florenci jsme pod viaduktem utvořili kruh a náš průvodce volal Hastura. Jednoho po druhém si nás Hastur vzal do své moci. Sežral nás, zdrtil naše ega, rozložil a rozštěpil tak, že jsme se pak mohli vrátit do reality světského života.

Cody si zapálil cigaretu. Sundali jsme si masky a také si zapálili.

V nedělní večer, kdy jsme pořádali samotný rituál, jsme se nejdříve sešli v bytě Troie a Tygra a prodiskutovali průběh rituálu a úlohu každého člena. Každému členu byl přidělen jeden živel, s kterým nejvíc sympatizoval – Codymu oheň, Tygrovi země, Troi vzduch a mně voda. Před půlnocí jsme se shromáždili vedle sebe naproti zastávce Tábor. Nejdříve jsme se snažili uvolnit se a soustředit veškerou energii na přivolání bohů dopravy. Poté jsme jednotlivě přivolali všechny živly a poprosili je o pomoc, pak jsme přešli na druhou stranu silnice-pod zastávkový přístřešek. Vyslovili jsme naše přání o harmonizaci dopravy. Poté jsme opět věnovali čas soustředění. Nakonec jsme odvolali živly s poděkováním za jejich pomoc. Tím jsme rituál ukončili.

Jelikož se jednalo o vůbec první rituál, kterého jsem se účastnila, netušila jsem, jak to bude vše probíhat, a měla jsem trochu strach, abych svou účastí nezkazila konečný výsledek. Během rituálu jsem proto byla trochu nervózní, snažila jsem se ale plně soustředit na svou úlohu. Snad jsem přispěla i tím, že k dopravě mám velmi kladný vztah. Chvílemi jsem nevěděla, co přesně dělat, a tak jsem spíše následovala ostatní. Nakonec si ale myslím, že rituál byl úspěšný, především co se výsledků týče. Já osobně ho hodnotím jako zdařilý i přes svou nervozitu, která mi chvílemi bránila v soustředění. Sama pozoruji, že v oblasti dopravy se mi podařilo několika úspěchů. Poznala jsem pár nových lidí, kteří mi pomohli k realizaci některých mých přání-konkrétně ohledně ovládání tramvaje. Získala jsem taky mnoho nových poznatků a zkušeností z dopravy. Podařilo se mi také získat skvělou brigádu v Dopravním podniku, která mě velmi baví. A co se týče „ujíždění dopravních prostředků“ – od rituálu si nejsem vědoma toho, že by mi ujelo nějaké vozidlo nebo bych měla jakékoliv jiné komplikace v dopravě. Proto jsem s výsledkem Dopravního rituálu velice spokojená.

Lano

Přípravu jsme začali po 16. hodině shrnutím celé akce a přípravou masek. Masku si každý připravoval sám a dle vlastního pocitu. Vyráželi jsme několik málo minut po 17.30 a vyrazili do McDonaldu na Florenci, cílem této první části bylo nasát atmosférů komerčnosti, povrchnosti a zrůdnosti západních žido-křesťanských santa-klausovských vánoc. Dále jsem přes centrum ve stejném stylu až na stanici Hradčanskou, kde kousek pod Pražským Hradem došlo k proměně.

Mlčky jsme prošli hradem, kde jsme vzbudili tichou pozornost hlídky policie. První uctění bohů přišlo ještě na pražském hradě v decentním stylu.

Další zastávkou byl Karlův most, kde jsme v mystickém tichém vytržení mlčky hleděli na Vltavu a vzývali duchy místa.

Zlatým hřebem bylo magické psychodrama pod Orlojem na Staroměstském náměstí a následovalo již jen zakončení pod kamennými oblouky mostu.

Celé operace se zúčastnili dva členové Blasphemionu a považují ji za vydařenou.

Po čase bylo vyklizeno místo operace, vzdán hol obyvatelům a pomocí hudby, tance a zpěvu bylo dosaženo extatických stavů.

Operace byla hodnocena jako velmi zdařilá a ačkoliv skupinová, daly se výsledky srovnávat s osobní praxí. Výsledky byly ovšem odlišné u operatérů kteří měli pouze chřestidla, kteří tím pádem měli větší prostor pro volní aktivitu a imaginaci a u operatéra, který měl s sebou buben a v určité části se nechal pohltit atmosférou a unést se na vlně šamanské extáse.

Nicméně oba dva přístupy jsme shledali jako efektivní a účinné. Nadále hodláme v praxi vytyčené tímto směrem pokračovat.

Ačkoliv jsme v před-operační fázi narazili na několik logistických zádrhelů (neaktuální informovanost), na místě jsme doladili veškeré technické detaily a pustili se do přípravy místa.

Rituál jako takový proběhl naprosto v pořádku s drobnými muškami, které nepovažuji za důležité či mající vliv na úspěch operace (přeřeknutí, lehce uchýlené načasování, kněžka měla jíst obětinu jako první a ne poslední) a celý rituál považuji za mimořádně vydařený.

Poprvé jsme při rituálu využili také živou hudbu Bodhrain a zobcovou flétnu a tento prvek vidíme jako velmi dobrý.

Všichni dotázaní účastníci si operaci pochvalují, takže ji hodnotíme jako vydařenou. Během rituálu i po něm se nám podařilo navázat kontakt s entitou včetně jejích archetypálních vlastností. Dále se dostavil pocit vnitřního klidu, naplnění i harmonie a dosáhli jsme kvalitnější práce s principy, jenž Enki představuje.

PS: V našem sborníku bude tento rituál uveřejněn včetně samotné nahrávky.

Cílem bylo vyzkoušet jaké to bude v Enochiánštině, protže LBPR je notoricky známá záležitost.
Provedeno mělo být za úsvitu, ale to ase ani jednomu z nás nepodařilo. Bylo provedeno před rozedněním a pak již za bílého dne.

Za sebe mohu říct, že na mne sice zapůsobila atmosféra Enochiánštiny, ale jinak v tom nevidím svou cestu. Osobně mě více vyhovuje hebrejština, kterou znám z verze od Golden Dawn.

Jsem rád, že jsme si to mohl vyzkoušet a rituál hodnotím jako zdařený nicméně, nic nového nepřinesl.

Postup

• Naladění
• Meditace pomocí rytmických nástrojů
• Aplikace transaturnského kondenzátoru
• Za doprovodu rytmických nástrojů odchod do světa H. P. L.
• Každý z operatérů vede část meditace jím vybraným způsobem dle jedné z povídek H. P. Lovecrafta + hudba -> odchod na sabbath, poznání „bytosti“(extatické bubnování)
• Komunikace s bytostí
• Postupné ukončení a odchod

Celou operaci hodnotíme jako podprůměrnou a víceméně nezdařenou. V tuto chvíli hledáme hlavní příčiny neúspěchu. Mohlo to být způsobeno nedostatečnou připraveností na operaci, nedostatečným prožitím operace, špatnou konstrukcí celé operace atp.

Příprava zahrnovala mapování vinohradských vinoték okolo Vinohradské třídy. Víno, zelené, jsme koupili hned v první a za větší cenu, abychom se vyhnuli stresu a hamižné snaze ušetřit na flašce zeleného. Ostatně idea zeleného nám v mystifikaci posloužila hned dvakrát. Nejdříve při mystifikaci, jejímž původním záměrem bylo vzdělávání v oblasti odrůd vína, které se jako mystifikace ukázalo až dodatečně. V druhém případě se nám zelené transformovalo do zeleniny, přesněji řečeno do zelí, které rovněž jako víno bylo vlastně spíše bílé.

Samotná operace začala rituální invokací génia B., která se a posteriori ukázala nejen magiky předstíranou, o což jsme usilovali, ale vlastně s géniem B. nijak nesouvisející. Ihned jsme se, lačni opravdovosti, vrhli do vymezování našeho cíle, kterým bylo pochopení nové mystifikace, mystifikace pravdou/skutečností. Abychom uspokojili zmíněný hlad a žízeň, přednesla se „Óda na radost z nápoje“ a nezůstalo se zdaleka jen u ód. Naopak, prováděla se invokace zcela opravdová ač již zcela nerituální. Génius B. byl s námi a nebylo mezi námi nikoho, kdo by pro génia neměl pochopení. Na mystifikaci jsme se vezli a zároveň jí viděli za každým rohem. Operace byla tak prožívána, že někteří diskutovali o důvěře, lži a nedorozumění tak vášnivě, že by si povrchní pozorovatel jistě zaměnil tak odevzdaně prováděnou magii s hádkou. Nejeden mystifikátor z našich řad ve svém zápalu mystifikoval i sám sebe.

Po básni

„Olus in fabula

inflexa tabula

lupus nae est satur

capra conservatur

Olis in tabule

inflexa fabula

lupus non est satur

capra nihilatur“

přišlo zanedlouho na stůl i zmiňované zelí, jehož nedostatky v bělosti jsme již předem ošetřili jogurtem. Když už bylo naprosto jasné, že nová mystifikace je věcí génia, kreativnosti a že nová mystifikace opravdu mystifikuje pravdou (ideálně zbožnou), vyrazili jsme oblažovat mystifikací druhé. I přes poznatek génia B., pořízené za pobytu v kriminálu, kterého bachař poučil o tom, že latinu musí především sekat, pustili jsem se v naší svobodě do následující lumpárny:

Jeden z nás nastoupil do tramvaje, kde už druzí nenápadně předstírali, že jsou náhodnými cestujícími. Tam oslovil lidi a zeptal se, zda by mu někdo nedal 2000,- na letenku do Frankfurtu, s vysvětlením, že ztratil platební karty. Ostatní mu pak dali požadované peníze a nenápadně se vytratili po jednom pryč. (když nyní píšu tyto řádky, připadá mi ten nápad natolik dobrý, že by stálo za to ho i skutečně realizovat). Je zřejmé, jsme se těšili sami do večerních hodin a Útěchou z mystifikace jsme se utěšovat nemuseli, ač jí pohrdáno nebylo.

A ač se nedá říci, vzhledem k nesmírnosti našich záměrů, zda byla operace úspěšná, my si dovolíme tento fakt porušit a řekneme, že úspěšná BYLA!

Nakonec bych chtěl podotknout, že pokud budu nařčen, že jsem tímto stylem zápisu našeho génia prachsprostě vykradl, rád se k němu připojím do Pochodu plagiátorů, bude-li se ještě někdy konat, neboť tento náš umělec, jehož texty jsou i v Památníku národního písemnictví, se ho již zúčastnil.

Akce byla od začátku plánovaná zejména jako atmosférická seance na bázi přiblížení se jihoamerické přírodní kultuře, komunikaci s duchy v šamanském slova smyslu a rovněž se socialisačním účelem.

Doprava na místo

Tato akce Blasphemionu se konala na samém konci republiky, a proto většina účastníků musela použít různých dopravních prostředků, aby se na místo akce dostavila. Drobnějších nedorozumění (či snad záměru?) v souvislosti s využíváním autobusové přepravy jedné nejmenované společnosti se vyskytlo několik. Začalo to v Praze, kde z doposud nevyjasněného důvodu byly reservovány lístky dva, ačkoli jet měli lidé tři. Lístky byly proto přesunuty o hodinu později s přikoupením lístku třetího, což se však záhy ukázalo jako plus, neboť onen třetí účastník, tedy já, přijíždějící až z daleké Moravy dorazil teprve minutu před odjezdem původně zamýšleného spoje, a tedy by jej pravděpodobně ani nestihl.
Určitou komplikací byl rovněž výběr vhodného pokrmu v přilehlé restauraci před samotným odjezdem; vzhledem k domluvenému požadavku udržet alespoň v den zahájení akce organismus prostý masa nebyly možnosti výběru zrovna široké.
Vše se nakonec zdařilo a tak v pravé poledne naše „sekce“ vyrazila luxusním žlutým autobusem jedné nejmenované společnosti do Liberce, který se po dobu konání akce měl stát „detašovaným pracovištěm brazilských šamanů“.

Průběh

Ačkoli se formálně jednalo o akci Blasphemionu, skutečných členů Blasphemionu bylo možno napočítat „všech dvou“, zatímco hosté tvořili dvojnásobnou a chvílemi i více než dvojnásobnou přesilu. Dokonce se ani všichni navzájem osobně neznali, což ale nakonec neukázalo jako překážka, komorní atmosféra umožňovala příjemnou a úspěšnou socialisaci.
Odpoledne bylo (po nezbytné výměně literatury) zahájeno čtením mytologických příběhů jihoamerických kultur a diskusí nad těmito příběhy, pro nastolení té správné atmosféry. Za drobný nedostatek se ukázaly místy přespříliš „zhuštěné“ mýty v podání Jordana, kdy už bohužel člověku nedostatečně znalému tamních mytologií unikal kontext („A proč šli ti trpaslíci do hor?“). I přes podobnost některých mýtů svým zhuštěním k „Reader’s Digest Condensed Books“ tato fáze příjemně nastavila atmosféru pro další práci. K tomu kolovala šíša a byl k dispozici čaj.
Následovala příprava pokrmu, tedy vegetariánské večeře, obsahující komponenty donesené jednotlivými účastníky. Dovezená zelenina tvořila velice pěknou směsici barev.
Po připravení jídla pokračovalo odpoledne druhým kolem šíšy, tentokrát již v tropickém duchu. Banánová šíša, a k ní – banánový koktejl. Pokračování diskuse, první bubnování, doprovázené alikvótním zpěvem, zpívání několika chantů. Vyvrcholení této fáze přišlo ve formě „sestupu do podsvětí“ pomocí „řízené meditace“ s unikátní nahrávkou brazilských indiánů.
Pro lehčí uzemnění jsme po návratu zkonsumovali připravenou večeři, aby po ní mohla následovat poslední přípravná fáze celé akce – pokouření již v méně profánním duchu, doprovázené rituálním okouřením připravené „šamanské many“ i všech účastníků v kruhu mezi sebou.
Připravenou manu následně účastníci po individuální rituální očistě pozřeli, a po úvodním spontánním bubnování, chrastění a alikvótním zpěvu se všichni, za pravidelného zvuku bubnu, přenesli k duchu/duchům šamanů, aby s ním/nimi strávili nějaký čas.
Mocným trojitým úderem bubnu se postupně účastníci vrátili zpět do tohoto světa a navzájem si sdělili své prožitky, zážitky, pocity a zkušenosti. Přestože sestup byl mírnějšího charakteru, ukázalo se, že duch měl velký smysl pro humor, který v účastnících zůstal i po zbytek večera.

Závěr

Probuzení, rozloučení i odjezd proběhl naprosto v klidu a pohodě. Pokud mohu soudit za sebe jakožto hosta, akci nepoznamenal žádný slabší moment a vše proběhlo v harmonické a tvůrčí atmosféře. Za mírnou odchylku od původního plánu lze považovat slabší samotný prožitek po pozření šamanské many, což by někdy v budoucnu bylo možné „napravit“ provedením vhodných „parametrických změn“.
Hlavní záměr celého experimentu, tedy „spontánní improvisace v šamanském stylu“, se však ve své podstatě vydařil a akci tak lze hodnotit jako veskrze positivní.

Brozkeff, 30. 1. 2008